Maastricht je, jak už jsem několikrát slyšel a četl, tak trochu jiné Nizozemsko. Není divu, jeho poloha na samém jihu země, mezi Belgií a Německem tomu dává slušné předpoklady. Navzdory nesčetným krásám Maastrichtu jsem proto chtěl navštívit i to pravé Nizozemsko. Vydal jsem se tedy do Utrechtu.
Ačkoliv už jsem v Maastrichtu dobré dva měsíce, zatím jsem toho tolik nenacestoval. Rozhodně ne tolik jako někteří zaoceánští přátelé, kteří si svůj, mnohdy první a dost možná i poslední, pobyt v Evropě náležitě užívají. Uklidňuju se ale tím, že já jsem přece na výměnném pobytu celý rok, není tedy důvod spěchat. Výlet do Utrechtu se ale zdál jako dobrý nápad. Už jen proto, že vlaky v Nizozemsku stojí opravdu majlant a já, docela náhodou, získal denní vlakovou jízdenku za solidní cenu.
Utrecht je od Maastrichtu asi dvě a půl hodiny cesty, tedy nic hrozného, a je zhruba třikrát větší. Po příjezdu do něj jsem byl opravdu překvapen krásou tohoto města. A ano, musím říct, že je to opravdu jiné Nizozemsko. Za prvé, široko daleko žádné kopce. V Maastrichtu musí sem tak člověk přece jen trochu šlápnout do pedálů, třebaže se nejedná o žádné velehory (a nejspíš ani o pahorky, ale stejně…). Dokonce je prý z proslulé utrechtské věže Domtoren, za slušného počasí, vidět Amsterdam (vzdálený asi 50 km). A za druhé, město je protkané kanály, které nabízejí krásné pohledy na různé mosty a drobné kavárny a restaurace nacházející se na jejich březích. V první chvíli jsem dokonce až litoval, že nejsem na Erasmu právě v Utrechtu. Nicméně během dne, jak se město zaplnilo turisty, a člověk musel každou chvíli uskakovat před projíždějícím kolem, jsem se této lítosti zbavil, a když jsem se večer vrátil zpět do Maastrichtu, byl jsem opět plně spokojen se svým městem. Utrecht ale stejně zůstává jedním z nejhezčích měst, která jsem kdy navštívil.
