Vždycky se mi líbila představa chodit studovat do knihovny. Připadalo mi to tak nějak více studentské. Navíc v knihovně člověk nemá postel (většinou) a další spoustu věcí, které od studia v pohodlí vlastního pokoje většinou rozptylují. Bohužel jsou zde jiná úskalí, která mohou labilnímu člověku, jako jsem já, házet klacky pod nohy.
Prvně je třeba vůbec najít volné místo. S tím člověk většinou nemá žádnou potíž, pokud ovšem vstane brzy a do knihovny nakluše na osmou ranní. Někdo jako já, kdo se tam ještě s ospalkami v očích dokodrcá v jedenáct, nemá nárok. Maximálně, při dobré konstelaci hvězd, se uvolní místo u společného stolu, u kterého jsou studenti namačkáni bok po boku jako sardinky. Není to ale jen bezprostřední blízkost, ze které je slyšet, jak dotyčnému v hlavě šrotují mozkové závity, která ruší v soustředění. Kromě toho je to třeba šepot. Jak já nesnáším šepot! Ačkoliv myšlenka za ním, rušit ostatní co možná nejméně, je veskrze vznešená, reálný důsledek je zpravidla horší než kdyby na sebe dotyční hulákali megafony. Právě onen ohleduplný charakter šepotu působí v jinak zvukově sterilním prostředí jako pěst na oko. Ikdyž je dost dobře možné, že by mě šeptající osoba vytáčela naprosto stejně, ať už v knihovně nebo v hlučném prostředku hromadné dopravy.
Ovšem ještě víc iritující než šepot je plný nos a popotahování. Pokaždé, když slyším jak člověk vedle mě popotáhne, je to jako by mi někdo zaskřípal nehty o školní tabuli přímo u ucha. Soustředit se poblíž takového zdroje je pak zhola nemožné. Samotný zvuk dokonale přetrhne myšlenkovou nit a následné napětí, ve kterém čekáte, kdy se bude opakovat způsobí, že onu přetrženou nit už nenajdete. Většinou tak čekáte, zda dotyčného napadne použít kapesník. To se zpravidla neděje, proto vám nezbude nic jiného než pomalu dospět až do chvíle, kdy už máte pocit, že onomu usmrkánkovi jednu plácnete a následně se ve snaze předejít zbytečnému konfliktu raději seberete a odejdete hledat jiné místo. Hledání nového místa se ovšem může pěkně protáhnout, kolikrát proto vezmete zavděk i tím u již zmíněného sardinkového stolu. Ovšem čím víc lidí ve vašem okolí, tím větší šance výskytu nového rušivého elementu. Takový na sebe zpravidla nenechá dlouho čekat a, kór v době prvních záchvěvů zimy, někdo ve vašem okolí opět začne popotahovat. Když ten někdo nějakým zázrakem přece jen najde kapesník, většinou po něm štafetu okamžitě převezme jiný kolega. Celá situace se může opakovat prakticky donekonečna nebo alespoň do té chvíle než skutečně ztratíte nervy a někomu doopravdy plácnete.
Jistá naděje mi ale přeci jen svitla, když jsem v knihovně objevil absolutně tichou zónu, kde i notebooky byly zakázány. Popotahování nebo šustění kalhot při nervózním poklepávání nohou ale bohužel zakázat nikdo nemůže ani tam. Mohlo mi proto dojít, že výsledný efekt bude, kvůli celkově nižší hladině zvuku v takové místnosti, ještě horší než v obyčejné studovně. V tomto momentu jsem si uvědomil, že studovat v knihovně, navzdory tomu, jak lákavě a cool to může na první pohled vypadat, je vlastně takové peklo na zemi. Ve jménu zachování si duševního zdraví už proto do knihovny chodím jen, když potřebuju něco vytisknout a studiu se věnuju výhradně ve svém pokoji. Tam alespoň svádím boj pouze se svou leností, nikoliv s lidmi, co neumí použít kapesník, ohleduplnými šeptajícími ani nervózními klepači.
2 komentářů
Děčínský
úskalí mohou těžko „házet klacky pod nohy“- ráno si obvykle lidé omyjí obličej, aby neměli „ospalky- konstelace hvězd asi neovlivní počet míst v knihovně- vůbec je to úvaha zbytečná, neboť ať kdokoliv vstoupí do nějaké veřejné místnosti okamžitě pozná zda se tam cítí dobře, či ne (i srna na pasece)
Lukáš Pelcman
Úvaha zbytečná, a co jako fejeton? Děkuji za sledování blogu.