Nedávno jsem byl v kině na Atlasu mraků. Ten film mě zaujal. Zaujal mě do té míry, že jsem začal číst i jeho knižní předlohu. Co na tom, že jsem místy při jeho sledování a hlavně po jeho skončení měl v hlavě pěkný guláš a marně se snažil přijít na to, co se vlastně ve filmu stalo. Svůj díl na tom nepochybně mělo rychlé střídání dějových linií, které bylo možnostmi filmu oproti knize ještě mnohonásobně umocněno. Někde jsem četl, že kniha sestává z šesti příběhů, víceméně od sebe oddělených. Film na rozdíl od toho tvoří jeden jediný příběh – a je to pravda. Nechci se ale v tomto článku zabývat filmem nebo knihou jako takovou…
Vy, kdo jste film viděli, jistě víte, že režie si vystačila s poměrně malým okruhem herců. To je ostatně jedna ze zvláštností filmu, úžasná práce maskérů, kteří stejné herce stylizovali hned do několika rolí. Výsledek byl více, než skvělý. Nevím jestli to byl cíl, (jakože nejspíš ano) ale přišlo mi, že stejní herci znovu a znovu se objevující v jiných rolích, které spojoval podobný typ charakteru, měli představovat jistou symboliku, paralelu s reálným světem.
Poslední dobou se mi totiž stává, čím dál tím častěji, že lidé, které nově poznám mi charakterově nebo vzhledově připomínají někoho jiného, koho už znám. Nevím, jestli to není jenom tím, že vědomě projektuji vlastnosti nějakého mně známého člověka do osoby nové nebo jestli to tak opravdu je – totiž, že na světě jaksi existuje něčím omezený počet lidských charakterů, které se dokola obměňují a střídají u všech lidí. Říkám si, že něco na tom být musí, není přeci možné, abych si celou podobnost dotyčného člověka s mým známým úplně vymyslel. Alespoň nepatrný náznak podobnosti musí být přítomen, abych byl vůbec schopen v hlavě si vyprojektovat tu celkovou spojitost.
Nejsem sice zastánce všelijakých teorií o převtělování duší nebo o reinkarnaci, na můj vkus jsou to hypotézy vystavěné na nepříliš racionálním základu, nicméně celá tahle záležitost mi podsouvá skutečnost, abych byl alespoň schopen připustit, že nutně musí existovat něco vyššího, než jsme my, nějaký dosud nepoznaný princip, kterým je možné vysvětlit například i výše popsaný fenomén. Jediné, co vím je, že celá věc je tak složitá, že se rovnou můžu rozloučit s možností, že všemu porozumím. Konečně takových aspektů našeho života je plno a celá ta sokratovská teze „Vím, že nic nevím„, mě svou pravdivostí dohání k šílenství.
