Už bezmála dva měsíce jsem v Maastrichtu, mám za sebou první studijní úsek (tzv. periodu) a dokonce i první dvě zkoušky. Docela dobrej výkon na to, že na Karlovce škola sotva začala!
Funguje to tady celkově trochu jinak, než na co jsem si za tři roky na VŠ doma zvyknul. Předně akademický rok je tu rozdělen do pěti period, nikoliv na dva semestry jako u nás. V každé periodě si volíme dva předměty, výjimkou je třetí perioda, která je volnější a vyučuje se v ní jen jeden předmět. Ke každému předmětu se vztahuje jedna přednáška a jeden tzv. tutorial týdně. Přednáška není ničím jiným, než za co se vydává. Jediný rozdíl je možná v zajímavosti prezentované látky. To je ale spíš otázka osoby přednášejícího než systému. Tutorial také více méně odpovídá tomu, čemu u nás říkáme semináře. Tedy alespoň tomu, čím by semináře u nás ideálně měly být (ale velmi častou nejsou). Tutorial je pojímán jako diskuze studentů na určité téma, na které se během týdne měli samostatně připravit. A opravdu to tak i reálně funguje. V mnoha případech je pak tutorial plně v režii studentů a tutor (učitel) pouze dohlíží na debatu a usměrňuje ji. Osobně jsem to teda takhle striktně dodržovaný ještě nezažil, tutor většinou tu pozici „discussion leadera“ bral sám na sebe, za což jsem byl konec konců rád, protože celá debata měla pak jasnou strukturu a člověk měl jistotu, že zazní všechno relevantní a naopak nedůležitej balast zůstane nevyřčen. Tak jako tak tutorialy jsou zaměřený hlavně na praktický problémy. Příprava na ně většinou obsahuje nějaký fiktivní případ, k jehož zdárnému vyřešení je potřeba aplikovat teoretická východiska. Proto tomu taky říkají problem based learning a Maastricht University je tím podle všeho vyhlášená. Musim říct, že se mi tenhle přístup líbí. Ono to dává smysl, mít možnost aplikovat teorii na praktický příklady, protože k čemu je samotná teorie, že?
Jak už jsem uvedl, od studentů se očekává, že budou připraveni, protože jinak by to nemělo smysl. A to je právě ten rozdíl mezi seminářema na Karlovce a tutorialama tady. Je totiž tak nějak všeobecně akceptovaná praxe, že semináře doma de facto suplují přednášky, na které nikdo nechodí a proto nemůžou plnit úlohu, kterou by v ideálním případě plnit měly. No, nebudu tady nijak hejtit systém, jak to máme nastavený u nás, ale je fakt, že díky tomu, jak to funguje tady, se toho člověk naučí mnohem víc během samotné periody a o to méně se pak musí učit na zkoušky. Ostatně jinak by to ani nešlo, vzhledem k tomu, že zkouškový tady trvá jenom týden a následuje bezprostředně po periodě, čas je tak akorát na to prolítnout si zápisky a doufat v nejlepší.
Samotná zkouška je pak většinou písemná a na její vypracování jsou tři (!) hodiny. Nejdřív jsem si říkal, že je to strašně moc času, ale poté, co jsem při první zkoušce stihnul tak tak odpovědět na všechny otázky, došel jsem k názoru, že je to tak akorát. Otázky jsou zpravidla otevřené a nezřídka je očekávána odpověď formou jakési eseje. Musim říct, že se mi tenhle formát zkoušek líbí. Znalosti testuje dle mého mnohem lépe než ústní zkoušky na úkáčku, kde kolikrát záleží mnohem víc na štěstí než na znalostech. Zároveň je také větší důraz kladen na pochopení teorie a její aplikaci na praktické příklady, než na suše nabiflované poznatky. To je opět něco, co mi vyhovuje víc než když ze mě zkoušející páčí jaký přídavný jméno zákonodárce použil v paragrafu ohledně vyživovací povinnosti mezi manžely. Co už ale není tak cool je doba, než testy opravěj. V tom má ústní zkouška navrch, po půl hodině člověk ví, jestli se může radovat nebo se jít zahrabat. Tady na to člověk musí čekat dva týdny.
Další věc, která mě docela zaskočila, je pak skutečnost, že veškerý zkoušky se nepíšou ve škole, ale v konferenčáku v ohromný hale, která připomíná hangár. Testy tam souběžně píšou studenti ze všech fakult a je to fakt vtipný. Během zkoušky tam na nás dohlížej supervisoři, nesmíme mít na ruce hodinky a když chce člověk na záchod, tak musí projít bezpečnostním rámem, aby se zjistilo, jestli s sebou nemá mobil. Jojo, podvody se tu asi neberou na lehkou váhu.
