Hmm. A protože dnes už žádné desky zemské, jak tomu bylo za Všehrda, nemáme, bude tento článek jen o právech a soudech. Laskavý čtenář, nechť omluví případné nedostatky v mém textu, nejsem konec konců žádný profesor, docent ani doktor v tomto oboru. Jsem jen prachsprostý a pouhý student, který se nachází zhruba někde v jedné pětině cesty, na jejímž konci se právoplatně bude moct značit jako vystudovaný magor (rozuměj magistr a zároveň neber jako neúctu, ale jen jako lehce infantilní zálibu v přisuzování hanlivých označení odvoditelných a zaměnitelných se správným výrazem, který zosobňuje řečený titul- Mgr. Autor zkrátka nemohl odolat a tento výraz zde v této souvislosti nepoužít). I přes chybějící erudovanost cítím ale silnou potřebu o tomto tématu něco napsat. Případný znalec práva, kterému by se tento článek náhodou dostal pod ruku, ať se proto nezlobí, že níže nenajde žádné definice uvedené v jeho odborných publikacích.
Klíčový výraz celé justice je pojem právo. To je vlastně esence, která dává všem soudům život. Kdyby neexistovalo právo, neexistovaly by ani soudy. Vzato do důsledků, kdyby neexistovalo právo, nutně by nemohlo existovat ani bezpráví. Fakt, že veškeré protiklady jsou zcela existenčně závislé na svém protějšku je základním stavebním kamenem filosofického směru známého jako existencialismus. Tento myšlenkový tok dozajista přímo koresponduje s představou, že zosobněním zla je právník, a že nebýt právníků, bylo by na světě krásně. To už ale zabředáváme do zbytečně filosofické roviny a vzdalujeme se tak rovině faktické, v jejímž duchu jsem začal psát tento článek. Mým cílem bylo držet se všeobecně známých faktů a nezabíhat do přílišné abstrakce jako to dělá ústavní soud ve svých abstraktních kontrolách ústavnosti (viz dále).
Smiřme se proto s faktem, že právo, chtě nechtě, existuje. Právo se staví do role samozvaného zastánce a ochránce potřeb každého jedince, potažmo celé společnosti. Ve své podstatě můžeme vyčlenit dvě větve práva. Právo přirozené, které vzniká ve chvíli, kdy se narodíme. Takové právo se pak z velké části týká našeho přirození. Druhou větví je právo pozitivní, které, jak lze snadno odvodit, se týká pozitivních věcí. Paradoxně ale v takovém pozitivněprávním katalogu nalezneme taxativní výčet samých nepozitivních věcí. Je pak úkolem pozitivního práva sledovat dopouštění se těchto nepozitivních věcí a přiměřeně (po právu) je sankcionovat. Netřeba snad dodávat, že mezi zastánci těchto jednotlivých odvětví panují značné rozpory. Hlavním argumentem pozitivistů je podivení se (kulantně řečeno), proč do práva vůbec motat přirození. Ius naturalisté na to reagují relativně pravdivou tezí, že v životě každého člověka je téměř vše spojeno s jeho přirozením (metaforicky řečeno, tedy s jeho základními fyziologickými pudy). Současný stav je značně synkretický, jsou spojovány prvky pozitivního práva s právem přirozeným. V důsledku to pak vypadá, že soudy se řídí tím, co je pozitivní a sem tam kouknou i na to přirození.
Stejně jako všechno v tomto odvětví je i soustava soudů nanejvýš komplikovaná, to ovšem jen na první pohled, na pohled druhý je vše jasné jako facka. Osobně je mi milejší pohled druhý. Rozlišujeme tzv. obecné soudy, správní soud a ústavní soud. V tomto ohledu si vystačíme pouze s tím, že umíme číst.
Soudy obecné neřeší nic jiného, než obecné záležitosti týkající se chodu obecných škol. A protože, alespoň si to myslím, v dnešním systému žádné obecné školy už neexistují, nemají tyto soudy na práci zhola nic. Jedná se tak do jisté míry o relikt minulosti. Ovšem díky jakési zvyklosti, kdy obecné soudy přejímají část pohledávek soudů ostatních, lze pravdivost tvrzení, že tyto soudy nedělají nic celkem účinně vyvrátit. Praxe je tedy taková, že obecné soudy se generálně zabývají pozitivním právem, třebaže to není stanoveno v zákonné úpravě.
Správní soudy se logicky zabývají tím, co je správné. V důsledku to znamená, že věci jako jsou vraždy, vloupačky, podvody a zpronevěry je zrkátka míjejí, protože se nejedná o věci správné. Ve svých kasačních rozhodnutích nedělají nic jiného, než že se kasají čili vytahují. Tady je ale potřeba doplnit, že tuto vlastnost netřeba chápat jako negativní, jelikož soudci nemají na výběr. Protože je ale vytahování obecně chápáno jako NEsprávná věc, logicky tedy nemá na správním soudu, co dělat, vynalézavější a novátorští soudci přišli s novinkou. V kasačním projevu se podle nich soudce nemusí nutně vytahovat, ale ke splnění požadovaného kasačního charakteru postačí, když v průběhu jeho přednášení má nezastrčenou, neboli vykasanou, košili. Tento trend se těší čím dál tím vyšší oblibě, že mu postupně přicházejí na chuť i soudci ze staré školy, kteří byli dosud mylně považováni za nabubřelé. Lze hovořit o novodobém fenoménu díky kterému se soudní síně plní žoviálně usazenými soudci s nefromálně vykasanými rukávy, nohavicemi od kalhot nebo s nezastrčenou košilí. Tento fakt ve svém důsledku neguje tezi, že česká justice je zkostnatělá a nepřístupná novým myšlenkám. Otázka je, jak dlouho toto bude trvat. Nejspíš do té chvíle, než se objeví nějaký vykuk, který prohlásí, že celá tato neformálnost není správná, tudíž je na správním soudu nepřípustná.
A konečně soudy ústavní. Zabývají se ošemetnými otázkami, které se týkají ústavy. V tomto ohledu jim přísluší pravomoc tzv. negativního zákonodárce, což v překladu znamená, že cílem takového přezkumu je otrávit a zhnusit, co možná nejvíc lidí. Kromě toho provádí i abstraktní kontrolu ústavnosti, což je jakási myšlenková činnost hraná pouze naoko, předstíraná. Ve skutečnosti se při abstraktní kontrole neděje nic. Nutno dodat, že rozhodnutí ústavního soudu provedená na základě konkrétní kontroly ústavnosti, tj. z pozice negativního zákonodárce, jsou závazná stejně jako jsou závazné zákony. U takových rozhodnutí je tedy povinnost je zavázat do libovolného, stávající úprava nestanovuje přesný typ, uzle. V dnešním digitálním věku lze ale předpokládat, že problémy nastanou ve chvíli, kdy budou tato rozhodnutí publikována v elektronické podobě. V takovém případě zanikne možnost rozhodnutí zavazovat, čímž zároveň odpadne i závaznost takových rozhodnutí. Lze tedy očekávat, že s rozvojem technologií bude moc ústavního soudu klesat.
Instanční struktura soudů se řídí tím nejjednodušším pravidlem. Pravidlem výšky. Soudy první instance jsou zpravidla budovy malé, maximálně dvoupatrové. Vrchní soudy jsou logicky o dvě až tři patra vyšší, a konečně soudy nejvyšší jsou ohromné budovy mající podle zákonných norem minimálně deset pater. Odůvodněním je myšlenka, že každé odvolání k vyššímu soudu by mělo být spojeno s vyšším úsilím, v tomto případě ve formě množství vyšlapaných schodů.
Závěrem si přece jen neodpustím krátký odstaveček o zmíněných zemských deskách, přestože už dnes nic takového nemáme. Jednalo se o těžké metr krát metr veliké desky vyrobené z jakéhosi papundeklu, jehož přesné chemické složení je stále předmětem bádání. Na tyto desky bylo buď kolomazí nebo vyjetým olejem zaznamenáváno všechno pozitivní právo a rozhodnutí soudů (jak se řešilo jejich zavazování je velká neznámá). Desky byly skládány na sebe, tak aby bylo co nejtěžší a nejnemožnější v nich něco dohledat, dlouhá léta tak plnily rozsáhlé královské sklepy, to do té doby, než se je nějaký osvícený absolutista rozhodl spálit. Lze se jen domýšlet, že z nich byl pořádný fajrák.
