Poradenská společnost Aon Hewitt zveřejnila výsledky soutěže Best employer! „K získání ocenění musely [oceněné firmy] dosáhnout stanoveného limitu bodů ve čtyřech kategoriích: vysoce motivovaní zaměstnanci, důvěryhodné vedení, které si svých podřízených váží, ohodnocení zaměstnanců za jejich výkony a zda jsou zaměstnanci hrdí na značku firmy.“ (zdroj Aktuálně.cz – celý článek zde) Všechny kategorie jsou snad dokonalým popisem korporátního stereotypu. Mladí a úspěšní manažeři/žraloci v dokonale padnoucích oblecích a s tahem na branku budující image prestižní nadnárodní firmy plné schopných, hrdých a cílevědomých zaměstnanců, kteří dostávají více než dobře zaplaceno (a stravenky k tomu). To všechno samozřejmě v přátelském pracovním kolektivu, kde si všichni tykají a jsou v pohodě. Pracovat v takové společnosti je přeci sen!…

Už bezmála dva měsíce jsem v Maastrichtu, mám za sebou první studijní úsek (tzv. periodu) a dokonce i první dvě zkoušky. Docela dobrej výkon na to, že na Karlovce škola sotva začala! Funguje to tady celkově trochu jinak, než na co jsem si za tři roky na VŠ doma zvyknul. Předně akademický rok je tu rozdělen do pěti period, nikoliv na dva semestry jako u nás. V každé periodě si volíme dva předměty, výjimkou je třetí perioda, která je volnější a vyučuje se v ní jen jeden předmět. Ke každému předmětu se vztahuje jedna přednáška a jeden tzv. tutorial týdně. Přednáška není ničím jiným, než za co se vydává. Jediný…

„Řekl bych, že je to poměrně malé, starobylé, mezinárodní a krásné město, které rozhodně stojí za to navštívit.“ Tak bych odpověděl, kdyby se mě někdo zeptal, jaký je Maastricht. Alespoň takový mám dojem po týdnu, co tu bydlím. Ale abych začal od začátku. Celému výjezdu předcházelo nespočet administrativních nezbytností počínaje výběrovým řízením na škole a konče přiznáním stipendia a podpisem účastnické smlouvy na rektorátu. Trvalo to sice téměř půl roku, ale protože čas letí jak blázen, nestihl jsem si pořádně ani uvědomit skutečnost, že mám odjet na rok pryč a už jsem balil kufry. Cesta pak trvala nějakých deset hodin a voilá, byl jsem v cizí zemi, cizím městě, cizím baráku a…

Okolo Národního divadla chodím každý den už dost dlouho na to, abych se konečně odhodlal jej navštívit. Smetanova Prodaná nevěsta bude vhodným debutem, myslel jsem si. Je to konec konců klasika. Byl jsem přesvědčen, že navzdory mému kulturnímu barbarství, hudebnímu hluchu a faktu, že se jedná o operu to přesto bude jedinečný zážitek. Nemýlil jsem se, v několika případech to byl zážitek tak jedinečný, že mi zůstaval rozum stát a nevycházel jsem z úžasu. Myslím si, že o sobě, mohu říct, že nejsem žádným kulturním fanouškem. Pochopení postrádám zejména pro umění avantgardní, v mém pojetí nejrůznější cákance na papíře, plastiky nemožných tvarů nebo netradičně pojaté inscenace klasických divadelních her. Vždy…