Pletou si nás už teď, nic se tedy nezmění, budou-li nás zaměňovat s Čečnou i nadále. Nejde totiž v první řadě o tu samotnou podobnost v názvech, ale především o míru ignorance, která je charakteristická pro ty, kteří se takové záměny dopouští. Je totiž smutnou pravdou, že Česká republika je stále vnímána jako země východní Evropy, třebaže geograficky se nenachází nikterak východněji než takové Rakousko. Ve skutečnosti vzbuzujeme natolik málo zájmu, že dokonce i dnes, tj. 27 let po revoluci, je možné se v zemích západní Evropy setkat s lidmi, kteří nás stále označují za Československo. To je něco, co bych pochopil u lidí ze Spojených států, Kanady nebo Austrálie,…

„Pro účely tohoto kurzu budete potřebovat učebnici A.“ Nebo: „Drazí studenti, povinná literatura sestává z učebnic B, C a sbírky předpisů D.“ Takové a další jim podobné fráze slýchám pravidelně na začátku každé nové studijní periody. Nevím proč, ale informace, že učebnice A, B, C a D stojí jenom nějakých 50-60 eur mě nijak neuklidňuje, ba naopak, neskutečně mě vytáčí. Pravda, to samé slýchá i student na českých univerzitách, tamější akademici jsou však na hony pozadu za akademiky holandskými v donucování studentů učebnici skutečně koupit. Ačkoliv si student na Karlovce na každém úvodním semináři sice vyslechne obligátní prezentaci všech možných i nemožných publikací, které jsou samozřejmě nezbytné ke splnění předmětu, zkoušku zpravidla vykoná za…

V předvánočně laděných debatách v mezinárodním prostředí je jen otázkou času, kdy přijde řeč na to, kdo v té či oné zemi o Vánocích nosí dárky. Tím někým, je v Čechách (ještě pořád) Ježíšek. A tak navzdory stále sílící santaclausizaci, která už dospěla do takového stádia, že bodrý tlusťoch v červeném overalu nám kyne na pozdrav z nejedné výlohy, odpovídám, že u nás nosí dárky Baby Jesus.  Ježíšek (nebo Baby Jesus, tedy malý Ježíš – no jak jinak to přeložit?) ovšem v první řadě evokuje silně náboženskou figuru. Být proto cizincem a tohle se dozvědět, okamžitě si české Vánoce představím hlavně jako nábožensky motivované svátky, což je ale, vzhledem k našemu silně ateistickému…

Vždycky se mi líbila představa chodit studovat do knihovny. Připadalo mi to tak nějak více studentské. Navíc v knihovně člověk nemá postel (většinou) a další spoustu věcí, které od studia v pohodlí vlastního pokoje většinou rozptylují. Bohužel jsou zde jiná úskalí, která mohou labilnímu člověku, jako jsem já, házet klacky pod nohy. Prvně je třeba vůbec najít volné místo. S tím člověk většinou nemá žádnou potíž, pokud ovšem vstane brzy a do knihovny nakluše na osmou ranní. Někdo jako já, kdo se tam ještě s ospalkami v očích dokodrcá v jedenáct, nemá nárok. Maximálně, při dobré konstelaci hvězd, se uvolní místo u společného stolu, u kterého jsou studenti namačkáni bok po boku…