Vím, že nic nevím. Toto prohlášení připisované Sokratovi se učí už na střední škole. Je to brána do světa poznání. Vím, že nic nevím reflektuje zjištění, že s prohlubujícími se znalostmi se zároveň odhaluje i to, co stále našemu poznání uniká. Je to jako Zenónův paradox. Úplné a konečné poznání je prakticky nejspíš nedosažitelné. Teoreticky možná ano, ale kdo ví. A přece po přečtení každé další knihy nebo poslechu nového podcastu, toho přece objektivně vím víc. Zároveň ale platí (alespoň u mě), že čím víc se jako Alenka nořím do konkrétní králičí nory, tím více mám pocit, že pouze zjišťuji to, co už všichni dávno vědí a pouze se snažím dohonit jedoucí vlak.
Teprve nedávno jsem se díky A. dozvěděl, že tento pocit má také svůj název. Dunning-Krugerův efekt. Jde o druh kognitivního zkreslení. Lidé, kteří před pomyslnou králičí norou teprve stojí a pouze se na ní svrchu dívají, mají zpravidla pozitivně zkreslenou představu o svých znalostech a mají sklony zveličovat své schopnosti. Lidé, kteří jsou v pomyslné králičí noře hluboko mají naopak pozitivně zkreslenou představu o znalostech jiných lidí a mají sklony přeceňovat schopnosti ostatních na úkor svých vlastních. Sám jsem na sobě například v průběhu studií pozoroval v různém čase obě strany tohoto efektu. Když jsem se začínal učit na zkoušku z předmětu, o kterém jsem toho moc nevěděl, přirozeně jsem neměl moc představu o objemu učiva, jeho náročnosti a dalších těžkostech. Představa, že za pár dní budu z téhož předmětu skládat zkoušku mě proto tolik netrápila. Měl jsem sklony k tomu přeceňovat své znalosti. Naopak v momentě těsně před zkouškou, kdy jsem (většinou) prošel látku, ze které jsem zkoušku měl skládat, jsem velmi často měl pocit beznaděje a naprosté nevědoucnosti. To je psychologie. Zároveň je to břímě. Zkrátka čím víc člověk ví, tím více si je vědom toho, co ještě neví. Zároveň je tu ale ten pocit, že to co vím, už ostatní vědí také. Na příkladu se zkouškami jde o ekvivalent situace, kdy jsem před zkouškou čekal před místností a poslouchal ostatní studenty, jak se mezi sebou baví. Většina z nich působila dojmem, že ví naprosto všechno, a to včetně toho, co jsem věděl já. Velmi často se ale stávalo, že právě tito studenti zkoušku dali s odřenýma ušima a to, co jsem já věděl a předpokládal, že vědí všichni, oni zrovna nevěděli.
Pointa tohoto příspěvku budiž v tom, že zkrátka jakkoliv se může určitá informace jednomu člověku zdát jako zřejmá a mít vůči ní postoj, že to přece musí vědět každý, není tomu tak. Vždy se najde někdo, kdo ocení, když mu sdělíte i takovou informaci, která pro vás představuje naprostý základ. Protože obor, který vy můžete studovat léta a být v něm expert, může pro druhého být nová králičí nora, do které se teprve nedávno rozhodl po hlavě skočit. Sám s tím bojuji, ale myslím, že je správné nenechat se zmást tím pocitem, že nedělám nic jiného, než že jen znovu objevuji kolo a pokračovat v tom dál. Protože kdo ví, třeba to nakonec povede přeci jen k něčemu, co nikdo neví.
