„Řekl bych, že je to poměrně malé, starobylé, mezinárodní a krásné město, které rozhodně stojí za to navštívit.“ Tak bych odpověděl, kdyby se mě někdo zeptal, jaký je Maastricht. Alespoň takový mám dojem po týdnu, co tu bydlím.
Ale abych začal od začátku. Celému výjezdu předcházelo nespočet administrativních nezbytností počínaje výběrovým řízením na škole a konče přiznáním stipendia a podpisem účastnické smlouvy na rektorátu. Trvalo to sice téměř půl roku, ale protože čas letí jak blázen, nestihl jsem si pořádně ani uvědomit skutečnost, že mám odjet na rok pryč a už jsem balil kufry. Cesta pak trvala nějakých deset hodin a voilá, byl jsem v cizí zemi, cizím městě, cizím baráku a mezi cizíma lidma. Můj pobyt právě začal.
Ubytoval jsem se v guesthousu určeném výhradně zahraničním studentům. Mám svůj vlastní pokoj a sdílenou kuchyň, záchod a koupelnu se čtyřmi dalšími. Tedy pro člověka, který poslední tři roky strávil na trojlůžkovém pokoji a kuchyň, sprchu a záchody sdílel s dalšími desítkami lidí, rozhodně posun k lepšímu. Co se lidského faktoru týče, zatím si nemohu stěžovat. Ale kdoví, co všechno se eventuálně může semlít, když se sejdou Čech, Švéd, Španěl, Dánka a Američanka v jednom bytě…zdržím se proto radši prozatím dalších soudů.
První týden se nesl ve znamení postupného rozkoukávání se, poznávání nového prostředí a seznamování se s novými lidmi. O poslední z výčtu se tu pilně starala jistá studentská organizace, která celý týden pořádala nejrůznější kulturní akce (kulantně řečeno), kde se noví studenti mohli navzájem seznámit a pak se společně zmastit. Během těchto akcí člověk dojde k hned několika poznatkům. Za prvé, Maastricht je snad výhradně studentské město a neskutečně mezinárodní (jak už jsem zmínil v úvodu a ostatně jak je i patrné ze složení osazenstva mého příbytku). Narazíte tady na Brity, Američany, Skandinávce, Latinoameričany, atd. No mix je to zkrátka slušný. Pravé a nefalšované multi kulti. Za druhé, skleničky, do kterých v hospodách, klubech a restauracích čepují pivo jsou až směšně malé (bavíme se tady o 0,25l – zkrátka výsměch pro Čecha!). Za třetí, nehledě na to, jak malé tyto skleničky jsou, ceny, které jsou za ně účtovány jsou zase neúměrně vysoké (ono těžko posuzovat ceny nezaujatě, když člověk pochází ze země, kde je pivo levnější než voda). Za čtvrté, většina lidí stejné národnosti (platí to zejména o Italech a Španělech), když na sebe narazí mají tendenci spolu mluvit svým rodným jazykem. Jo, pro ně je to asi hezké, že si můžou pokecat svojí řečí, ale pro člověka, který sedí naproti nim a nerozumí ani slovo, je to trochu frustrující. A skutečnost, že jsem tu žádného dalšího Čecha dosud nepotkal, to celé ještě zhoršuje. Jeden si pak připadá jako kůl v plotě.
Nicméně, kromě těchto poznatků (které se mohou zdát nebo jsou více či méně skryté) je tu několik dalších věcí, které naopak přímo bijí do očí od první chvíle, kdy přijedete do města. Jednou z těchto věcí je fakt, že cyklistů je tu jako psů. Kdo nemá kolo, jako by nebyl. Autobusy jsou neskutečně drahé (alespoň to mi bylo řečeno, tak jsem do žádného raději ani nelezl), pěšky se sice dá dostat pohodlně všude, ale kolo je zkrátka nejrychlejší a nejlepší dopravní prostředek.
Na to konto je ale potřeba dodat, že s cyklisty se tady zkrátka počítá. Když jsem poprvé vyjel na kole do ulic, čekal jsem, že to do mě každou chvíli někdo napere, nestalo se tak (naštěstí) právě kvůli tomu, jak vymakaný tady mají systém cyklostezek a cyklopruhů. Jezdit tu ale autem, tak mi nejspíš šlehne.
Co se školy týče. Budova stará, majestátní, ale vnitřek moderní. Ačkoli Maastricht je nejstarší nizozemské město (alespoň to místní s pýchou tvrdí), Maastricht University je naopak tou nejmladší v celém Nizozemí. Podle nejrůznějších žebříčků se ale zřejmě jedná o školu s dobrou pověstí a dobrými výsledky, alespoň tedy pokud jde o její Právnickou fakultu. Zdejší specialitou je nejspíš vyučovací metoda Problem based learning (PBL), což ve zkratce znamená vyučování konkrétní látky na praktických příkladech, tedy bližší propojení teorie s praxí, což je něco, co rozhodně uvítám. Ovšem, co mě trochu děsí, je míra aktivity, která bude po studentech na seminářích (tutorials) s největší pravděpodobností vyžadována. Z domácí univerzity jsem navyklý spíše na pasivní (no dobře, těžce pasivní) přístup, kde představa průběžné přípravy na každý seminář či přednášku je sice krásná a možná snad toužebně očekávaná, leč pro většinu českých studentů neuskutečnitelná. Rozdíl oproti domácí škole je ale možné vidět i v jiných věcech. Zejména pak v propracovanosti systému podpory studentů. Škola provozuje webový portál, kam lektoři dávají posluchačům k dispozici nejrůznější materiály a průběžně je informují o aktualitách toho kterého kurzu. Kromě toho je ke každému kurzu vydán souhrnný materiál (coursebook), ve kterém je uvedena veškerá četba (povinná i doporučená), stručné shrnutí jednotlivých přednášek a, v návaznosti na zmiňovaný po studentech požadovaný aktivní přístup, také seznam jednotlivých úkolů a případů určených k domácímu studiu. Coursebook je něco jako náš syllabus, který je možné najít v informačním systému. Dlužno podotknout, že ale na rozdíl od syllabů (které jsou často velmi strohé nebo obsahují pouze kusé informace) je tento formát doveden takřka k dokonalosti. Další vychytávkou, jejíž užitečnost jsem dnes měl možnost docenit, je skutečnost, že každá přednáška je nahrávána a bezprostředně po jejím ukončení je záznam uploadován na web, kde k němu má každý student přístup. To když jsem po několika desítkách trýznivých minut plných výčitek, že jsem zmeškal hned první přednášku, zjistil, skákal jsem radostí do stropu.
Kromě akademického života tu není nouze ani o sportovní vyžití. Za přijatelný roční poplatek je možné posilovat do zblbnutí a začít snad téměř s každým sportem, který kdy člověk vymyslel. Od míčových her, přes bojové sporty až po záležitosti jako je třeba plachtění.
Nevím sice, jak tomu bude v budoucnu, ale v tuhle chvíli na Maastricht zkrátka nedám dopustit!
